Vyjeli jsme v sobotu 25. 6. a po několika přestupech z jednoho vlaku na druhý (a jízdě autobusem) jsme dorazili do prvního kempu ve Vyšším Brodě – navzdory zlomyslným mystifikacím pedagogů, vzdáleného od vlakového nádraží jen 550 metrů, ne pět kilometrů – a tam jsme se ubytovali.
Už cestou nám bylo vysvětleno, že abychom se mohli počítat mezi vodáky, musíme se především naučit volat „AHÓÓÓJ!“ na každého, koho v průběhu plavby potkáme. Všechno ostatní jsou už jen technické detaily. S těmi naši skupinu, složenou ze dvou třetin 6.OB, seznámili naši instruktoři. Chviličku jsme se motali tam a zpátky po oleji a pak konečně vypluli.
V prvním úseku plavby jsme urazili jednadvacet kilometrů a ovládli tu nejkrásnější skupinovou dovednost – soulodění. Tu jsme využili i třetího dne, kdy jsme měli v plánu urazit trasu o pouhých třinácti kilometrech. Přebytek času jsme vyplnili hrami – přebíháním po přídích či zádích lodí tvořících vor/soulodích lodí, pádlováním vestoje, a hlavně hlučnými vodními bitvami. Téhož dne jsme si šli prohlédnout překrásné město Krumlov, ve kterém jsme po společném zhlédnutí jezů, dostali rozchod. Večer pršelo, tak jsme si posedali ke stolům před kempovou restaurací a hráli hry.
Následujícího dne nás čekala střední vzdálenost – sedmnáct kilometrů – a nejvyšší počet jezů – pět. Nevyhnutelně se objevilo několik barelů, pádel, klobouků i studentů mimo loďku, ale do posledního kempu ve Zlaté Koruně jsme všichni dorazili víceméně v pořádku a dobré náladě. Nezkazil nám ji ani další déšť. Naopak jsme byli o to spokojenější, když ráno přestalo pršet přesně na tak dlouho, abychom mohli dojít na nádraží. Cesta zpátky proběhla (kromě hraní na sardinky v prvním spoji) více méně bez nesnází.
Celý kurz jsme si moc užili, byla to krásná předzvěst letních prázdnin.
Kristýna Budačová