Ne každá výprava autobusem musí být nekompromisní utrpení s pochybným cílem, cesta do kempu Červený Kláštor budiž nám důkazem. I přes útrapy cestování v autobuse, panovala pohodová atmosféra a kýžený okamžik se blížil. Navzdory našim očekáváním jsme dorazili na místo v odpoledních hodinách, a proto jsme se rozhodli pro zkrácenou verzi programu. Naštěstí. Otestovali jsme si prostorovou představivost a zužitkovali hodiny, ne-li měsíce, strávené nad legem při rozprostírání našich obydlí a šli jsme testovat, pro většinu vodácké a pro zbytek plavecké, schopnosti. Po teorii užití pádel a obzvláště vylévání vody z lodí, se našli dvojice, kterým praktické využití natolik imponovalo, že se rozhodli experimentálně ověřit fyzikální vlastnosti kapalin Dunajce doslova na vlastní kůži. Jejich obětavost nebude nikdy zapomenuta.
Druhý den, i přes brutální přesuny našich obratlů, děkujeme karimatkám, jsme vyrazili na první skutečný sjezd Dunajce. Pan profesor třídní, tmel třídního kolektivu, nás kluky ponížil, když si jako první, samozřejmě plánovaně, neohroženě plaval pro svou loď a názorně předvedl teorii dne minulého. Cesta ubíhala a suchého šatstva ubývalo, ale hrdinná 2.B se plavila. Někteří si zpestřovali jízdu kaskadérskými kousky a mnohým se zdála cesta tak monotónní, že se rozhodli minout zastávku s cílem plavit se až k Baltu. Po již tak vyčerpávajících zkušenostech a návrhu na výšlap Tri Korun hrozila, jak ze stran žáků, tak profesorů, vzpoura, která byla ale šťastně zažehnána a výlet se uskutečnil.
Třetí den, mnozí si ani nestačili vypáčit nohy z krku, nás čekala zábava o poznání větší, Hornád. Nevinně vyhlížející říčka, tekoucí překrásnou slovenskou přírodou v rozkvětu. Avšak zdání klame a první úsudek se nám vymstil. Koryto připomínalo svými zatáčkami spíše okruh formule 1, ovšem místo molitanu na nás po stranách číhaly, buď větve, nebo téměř kolmé skalky, a svojí šířkou chodbu pro živočichy z řádu kroužkovců. Pro nejednoho jedince, včetně mě, bylo možná i výhodnější zbytek cesty doplavat, neboť doba strávená ve vodě by byla ekvivalentní, ne-li dokonce menší.
Nelze ani opomenout, že tento den proběhlo stěhování části národa českého, do kempu následujícího. Avšak nám bylo řečeno, že dost možná místo měkčí země na spaní, spíše přijdeme o naše peněženky, ve prospěch místního obyvatelstva. A tak nastoupili strážci ohně, pro něž je spánek pouze slovo.
Jestliže třetí den byl náročný, tak ten čtvrtý připomínal spíše pokračování sebevražedného oddílu. Čierny Váh si na nic nehrál, proud byl silný, stromy přes koryto nám dělaly z lodí ponorky, nejeden kapitán šel ke dnu i s lodí, zatímco její pasažéři skákali do vody, či dokonce viseli na stromech. Tato úskalí nešetřila buržoazii, ani proletariát, a tak byli všichni večer rádi za instantní polévku a teplo sálající oheň. Večer u ohně se napětí uvolnilo a proběhla skromná oslava narozenin naší spolužačky Laury, příjemná tečka na konec těžkého dne. Hraničářův život není lehký, a proto i dnes jsme ulehli na lůžko jen na pramalou dobu. V pozdních nočních hodinách jsme byli dokonce nuceni z obav o holý život provést ozbrojenou kontrolu lesa s tím, že pádlo a baterka byly naše jediné zbraně. Žádný bandita či jiná havěť však uloven nebyl.
Poslední den a návrat domů. Vrchní kapitáni chápali naši frustraci z vody, a tak jsme sjížděli jez. Cesta byla naštěstí krátká, a tak mohl náš Nautilus brzy vyplout domů.
Co bych tak na závěr dodal – naučit se plavit, jak hlavou nahoru, tak dolů, vařit špagety, dokonce i s řízkem a pak je i jíst, lovit kriminální živly ve tři v noci, kácet strom švýcarákem, nechytnout salmonelu z grilování, ale hlavně si to užít, to se jen tak nepovede. Prostě slova nestačí, to se musí zažít.
Jiří Lorenc, 2.B