Ve čtyři hodiny vlahého nedělního rána se skupina 51 gymnazistů pod vedením PhDr. Miroslavy Polákové, Ph.D. vydala z Uherského Hradiště na pietní akt uctění památky posledních popravených Čechů v Malé terezínské pevnosti. Těsně před koncem 2. světové války zde bylo připraveno o život 51 mladých účastníků odboje, a proto přijelo na pietu symbolicky právě tolik studentů uherskohradišťského gymnázia.
V devět hodin se všichni účastníci vzpomínkové akce sešli na místě popravy, kde s nesmírnou důstojností a pokorou vzdali hold obětem. Přesně na místě popravy drželi čestnou stráž vojáci Posádkového velitelství Praha a po minutě ticha vojenské večerce v podání člena armádního orchestru rezonovaly plénem proslovy senátora Ladislava Chlupáče, pořadatelky akce dr. Miroslavy Polákové, za studenty přednesl projev Adam Blaha ze 4. D GUH a v neposlední řadě také zazněl projev předsedy Klubu spisovatelů literatury faktu Slovenské republiky, prof. Univerzity Komenského v Bratislavě Josefa Leikerta. Po odeznění všech projevů každý student vyslovil jméno jednoho popraveného na důkaz vrcholné úcty a symbolu, že na tyto vlastence nebylo zapomenuto. Posledním oficiálním bodem pietního aktu byl zpěv státní hymny v podání všech přítomných, čímž byl zpečetěn 8. ročník tradice pořádání této piety.
Adam Blaha za studenty řekl tato slova:
„Dlouze jsem přemýšlel, jak Vás, zde přítomné, kteří jste si přišli připomenout památku 51 obětí lidské nenávisti, oslovit. Nechtěl jsem použít to známé klišé, které by nevystihlo sílu tohoto okamžiku, ale chtěl jsem v onom úvodním oslovení vyjádřit úctu ke všem 48 mužům a 3 ženám, kteří nás již nemohou slyšet a zároveň i Vám všem, že jste dorazili. Tak tedy začnu slovy: „Vážení lidé!“ V tomto triviálním konstatování, že já i vy jste lidmi, se skrývá něco, co zde před těmi 76 lety nebylo. Napříč společností nepanovala shoda, že vězni i dozorci, Češi i Němci, židé i nacisti, jsou přeci jen lidé.
Na tomto místě si nemáme uvědomit, že támhle ti byli špatní a ti byli svatí. Všichni byli koneckonců jedním a to lidmi. Měli bychom si uvědomit, že jedni se poddali zhoubné myšlence nadřazenosti a druzí nikoli a tvrdě za to pykali. Nikdo není předurčen k dobru nebo ke zlu. Je to záležitost našeho svobodného rozhodnutí a právě proto dnes na tomto místě stojím. Nepřišel jsem si připomenout jen památku stovek popravených a tisíců ponížených Čechů (včetně posledních 51 popravených mladých lidí), ale i odkaz vykonavatelů těchto hrůz. Duch tohoto místa je nesmírně silný, stejně jako odkaz, který nám tyto události dávají do nynější doby a našich životů. Ne vždycky je pravda tak jednoznačná, jak je nám interpretována. Ve své podstatě není špatné jít proti člověku, ať je to z jakéhokoli důvodu, ale nikdy nesmíme zbrojit proti lidskosti. A právě toto je přesah cihlových zdí Malé terezínské pevnosti, neboť zde nedošlo jen k vraždám těl, ale byla zde zavražděna lidská důstojnost. A nikde není psáno, že se to nemůže stát znovu a nikde není psáno, jakými prostředky tak bude činěno. Proto si právě zde, více než na jiných místech uvědomuji, že daleko horší je ztratit důstojnost a lidskost než ztratit tělo samotné.
Pokud zavítám do křesťanské morálky, která je s naší společností neodmyslitelně spjatá. Tak sv. Jakub říká, že láska a dobrota mysli se nejprve projevuje ve slovech a poté až může přecházet v činy. Láska ve skutcích je tedy nejtěžším a nejopravdovějším projevem lásky, kterého není každý schopen. Ale těchto 48 popravených mužů a 3 ženy našli v sobě takovou lásku k národu, že za něj bojovali činy, což je v důsledku událostí stálo nelidské mučení, a nakonec i samotné životy. O to více úcty si tito popravení mladí lidé zaslouží, zvláště když přistoupili ke konečné exekuci tak statečně, jak o tom pojednávají vzpomínky pamětníků.
Nenávist je přirozená a stát si za ní není nic úctyhodného. Ale k lásce musíme dospět a učíme se jí celý život. A je jen a pouze na nás, zda se rozhodneme pro nenávist a s tím spojený život psance, nebo pro lásku ve slovech i skutcích a s tím spojené trýznění a ponižování. Toto je zřejmé morální a hodnotové dilema, které mi z tohoto místa a s tím spojeného odkazu 51 zabitých, vyvstává na mysl. Já jsem si už, díky jejich památce, vybral. Jak se rozhodnete Vy, je jen a pouze na Vás. Ale mějme stále na paměti, že láska sice pálí na těle, ale nenávist spaluje duši. Čest jejich památce!“
Adam Blaha, 4. D