Dne 27. dubna 2019 se na Salaši již tradičně konal pietní akt u památníku obětem tragédie, která se zde na sklonku druhé světové války udála. Kousek za Salaší totiž 29. dubna 1945 zavraždili nacisté dvacet lidí. Na pietním aktu nemohli chybět studenti našeho gymnázia, i když se tento rok, snad kvůli počasí, snad z jiných důvodů, nedostavili v tak hojném počtu, jak bylo zvykem v minulých letech. Do dění u památníku se však přesto zapojili. Položili květiny k pomníku a po projevech paní profesorky Polákové, starostky Salaše Jitky Točkové a předsedy okresního výboru Českého svazu bojovníků za svobodu, pana Jana Štokmana, krátce promluvil i student sexty A, Filip Mráček. K obvyklému programu slavnostního setkání se letos přidaly ještě bojové ukázky, a to nejen na Salaši, ale také na nedalekém Velehradě. Na Salaš se dostavil i stařičký pamětník, třiadevadesátiletý partyzán Ladislav Verner, poslední žijící příslušník místního partyzánského oddílu Olga, se kterým měli studenti tu čest mluvit. Tuto vzpomínkovou akci pro nezapomnění si studenti GUH nenechají ujít ani příští rok.
Miroslava Poláková
Vážené dámy, vážení pánové,
vzhledem k délce lidské historie je to vlastně docela nedávno, co se tu udály věci, které my dnes odsuzujeme a vzpomínáme na ně, abychom se ujistili, že je znova prožívat nechceme. Když jsem si o místní tragédii hledal nějaké informace, narazil jsem na smutné příběhy lidí, kteří zde ztratili své blízké a donutilo mě to si uvědomit, že je vážně dobře, že tu teď jsem.
V mé generaci jsou lidé, a není jich zrovna málo, kteří by sem nikdy nešli, protože jim to jednoduše nic neříká, a to je špatně. Osud těchto obětí nacistické krutosti by nikomu neměl být lhostejný, vždyť někteří byli tak staří jako mí spolužáci, s celým životem před sebou. Sice se mi občas zdá, že připomínky druhé světové války obecně jsou takřka na každém rohu, ale přesto existují lidé, kteří jsou k tomu slepí. Tahle slepota k minulosti byla i jednou z příčin rozmachu nacismu v Německu. Vždyť kolikrát už se podobné scénáře opakovaly. Pokud lidé, a mladí lidé především, protože na jejich bedrech chtě nechtě leží budoucnost, zapomenou na svou minulost a na to, co všechno vedlo k tomu, že teď oni mohou svobodně mluvit, chodit a spát beze strachu ze zítřka, stane se to znova a budeme mít další smutné pomníky.
Ve světě, který se zabývá více hloupostmi než skutečnými problémy, je toto riziko reálnější, než by se leckomu líbilo, a každá pomyslná špetka uvědomění, kterou je i tato akce, přispívá na jednu velkou hromadu, která musí pořád zůstat tak obrovská, aby ji nebylo možné přehlédnout. Je povinností každého z nás na tuhle hromadu znova a znova něco přisypávat, neboť jak plyne čas, blednou vzpomínky v příliš krátké lidské paměti a je potřeba, aby je stále něco osvěžovalo.