Toto velmi aktuální téma je jako stvořené pro nácvik psaní fejetonu. Chcete-li se pobavit, přečtěte si vybrané články s prvky fejetonu, které jsme zkoušeli psát v kvartě A. Možná Vám popsané pocity a zážitky se samostudiem budou důvěrně známé. 😉
Už jen podtituly prací o něčem svědčí: Ani minuta klidu, Klidný stres, Na pokraji nervového zhroucení, Nestíhám?, Tohle nejsou prázdniny, Zabijáctví na první pohled, Utrpení mladého studenta, Jde to vůbec zvládnout?, Emailové šílenství, (Ne)dostatek času, Zachraň se, kdo můžeš, Odkládání všeho na poslední chvíli, Blázinec na dosah… Není vám to povědomé?
Kromě přiložených nejlepších prací připojuji povedené úryvky z některých dalších:
- Jak už jeden z ministrů řekl, toto nejsou prázdniny. A bohužel pro nás, školou povinnou mládež, měl více než pravdu. Počáteční nadšení okamžitě vymizelo, protože většina učitelů/profesorů, i když na to nevypadají, dokáže docela slušně zacházet se zadáváním úkolů.
- Školní mail je narvaný k prasknutí domácími úkoly, že ani nejde zaklapnout notebook.
- Ještě jednou mi někdo řekne, že psaní domácích úkolů na poslední chvíli není sport. Je to rychlé a jste po tom vyčerpaní, jediný rozdíl je, že u toho nespalujete tuky. Jediné, co skončí v plamenech, je váš perfektně sestavený časový plán, který díky zdržení se na další půlhodinu musíte vymyslet znova.
- Koronavirové zemětřesení uvrhlo školství na novou nepoznanou cestu, s kterou se musí řádně poprat. Nemalé části žáků a studentů to připomíná název románu od Julese Verna „Dva roky prázdnin“. Avšak stejně jako protagonisté tohoto románu i my zažíváme pouze prázdninovou iluzi.
- Někomu tento režim vyhovuje, někomu ne. Možná tenhle způsob domácí výuky je první a poslední, co kdy zažijeme, ale možná jen jeden z mnoha. To bude zas zábava, až si někdo další smlsne na netopýrovi třeba s Covid-30.
Eva Čoupková a fejetonisté ze 4.OA
Domácí výuka aneb Tohle nejsou prázdniny
Když začaly koronavirové prázdniny, všichni jsme se radovali. To jsme však ještě netušili, co se bude dít dál. Hned dalšího dne ráno, když jsem si při snídani procházela novinky na mobilu, se rozsvítilo notifikační světýlko ohlašující nový mail. Ihned po přečtení – Moji milí studenti – mi došlo, že tohle nebudou prázdniny, jak je všichni známe z léta.
Po několika týdnech se nám všem už pomalu začalo stýskat po hodinách prosezených v lavicích a po psaní písemek na papír, protože jsme začali pociťovat potřebu návštěvy očního lékaře díky neustálému kontaktu očí s obrazovkou počítače. Také nám chyběl kontakt s lidmi našeho věku, protože rodiny jsme si už všichni dost užili. Jediným naším společným kontaktem se staly online hodiny, které většinou díky dopolednímu termínu navštíví většinou jen ti, kteří do rána nesledovali seriály na Netflixu a následně pak nespali minimálně do oběda.
Po dvou měsících domácí výuky už bychom byli vhodnými kandidáty na youtubery, učitele, střihače, herce, spisovatele, ilustrátory knížek a mnoho dalších profesí. Každé pondělí se budíme co nejpozději a pak s hrůzou otevíráme mail a teamsy s úkoly na další týden. Tato činnost by se dala přirovnat k rannímu vstávání po víkendu.
Teď už nám zbývá pouze něco přes šest týdnů a pak už nás – snad- čekají hodně zasloužené letní prázdniny! Díky domácí výuce jsme všichni zjistili, že bychom radši chodili do školy. Dříve by nás ani ve snu nenapadlo, že by nám škola někdy mohla tak chybět.
Andrea Hnátková
Domácí výuka aneb Klidný stres
Všichni studenti GUH to znají. V pondělí se probudí, jsou v naprosté pohodičce. Taky aby nebyli, když nikam nespěchají a jen se válí v posteli. Po nějaké chvíli se zvednou a jdou usednout na trůn. Za odměnu pak jdou ukojit hlad.
Sportovci využijí videí od pana profesora Šuranského a dají si do těla, poté ulehnou zpět do postele a jdou sledovat svůj oblíbený seriál. Líná prasátka pouze přeskočí tu část s koukáním na sportovní videa a do těla si dají taky. Bohužel jsou to ale kila cukru.
Nyní se časové linky zase spojily a všichni se dívají na seriál. Jsou asi čtyři hodiny odpoledne, naráz se všichni profesoři probudí a je zle. Dostali jste až po krk úkolů, ale vy nutně musíte dokoukat sérii seriálu. Po zhlédnutí je už ale příliš pozdě na to, aby někdo dělal úkoly.
Další den se probudíte a opakuje se stejná rutina jako v pondělí. Místo seriálu se ale rozhodnete, že uděláte úkoly ze včera. A zrovna v ten moment přijdou další úkoly. Začnete postupně od pondělí. Děláte to už pár hodin a už vás to vůbec nebaví, tak jdete sledovat seriál.
Je středa a vy se rozhodnete, že si aspoň ty maily přečtete. V tento moment začínáte upadat do depresí, protože jste celou dobu dělali úkoly, co se ani nemusí odevzdávat. Samozřejmostí je, že tady jsou i úkoly, které se musí odevzdat do hodiny. Začnete panikařit. Po chvíli se uklidníte a rozhodnete se, že by bylo rozumné ty úkoly alespoň začít dělat. Nakonec asi půlku do termínu odevzdat nestihnete, škola vás ale z nějakého nepochopitelného důvodu chytí a uděláte většinu úkolů na celý týden.
Zbytek týdne už je pohodička. Zase válíte šunky, když si naráz uvědomíte, že je neděle a sranda zase končí.
Tohle období sice někomu vyhovuje, jiným ne. Jednou ale bude u konce a nějak z něho vylezeme. Doufám, že alespoň až se vrátíme do lavic, všechny poznám. Kvůli tomu tělocviku se však obávám nejhoršího.
Jáchym Vaďura
Domácí výuka aneb Nestíhám?
Když jsme se 10. března dozvěděli, že další den nemusíme vstávat a chvátat do školy, ale že se všechny školy kvůli koronavirové situaci zavírají, začala většina lidí jásat. Někteří si ovšem těmi ovacemi tak jistí nebyli. Já osobně jsem k těm některým patřila a už na prahu této události jsem byla k pobytu doma mírně skeptická. To to pak jako budeme všechno dohánět? To nás pak profesoři budou bombardovat písemkami ještě den před vysvědčením! Nebo… ne, to… Snad nepůjdeme do školy o prázdninách, to fakt ne! Ve třídě se pečeme a dusíme už na přelomu května a června. Co bychom asi tak dělali v červenci?! Takové ponuré a vystrašené myšlenky mi proudily hlavou a zamotávaly se s těmi ostatními, vyhlížejícími ještě katastrofálnější scénáře. No, jednoduše mi vážně nebylo do zpěvu. Asi nikdo nečekal, že se tento jedinečný stav udrží tak dlouho. Dokonce jsem tehdy, v poslední den ve škole, dostala lísteček, že pokud už nastoupíme, půjdu 18. 3. na olympiádu. Haha, 18. 3., teď se to vážně zdá docela úsměvné.
Po tomto oznámení jsme dostali informaci, že do konce týdne nám nikdo nic posílat nebude. Už tam, na začátku, se to zvrtlo. Samozřejmě, že nám něco došlo. Ok, v pohodě, to zvládnu. Poté, co jsem nad plněním zadání první hodiny angličtiny strávila skoro dvě a půl hodiny, mi opravdu nebylo do smíchu. Asi jsem přespříliš pečlivá. Jenže já si nemůžu pomoct! Jak to bude vypadat, až nám něco budou posílat všichni?! To se nám ještě druhá skupina angličtiny smála.
Nevím, jak mí spolužáci, ale já se doma k práci do školy musím tak nějak „dokopávat“. Mému podvědomí se prostě zdá, že je neuvěřitelné a nemožné sedět doma nad učením čtyři a půl hodiny v kuse. Doma je zároveň vždycky co dělat. Ať už je to uklízení, vaření, cvičení na klavír, přinesení, odnesení, jakákoli jiná drobná práce… S mamkou a babičkou jsme taky zavedly dopolední vycházky do přírody a dvakrát denně společně pijeme kávu. Ono se to nezdá, ale naskáče to… A to jsem ještě člověk, který většinou není schopný vyspávat třeba ani do sedmi a z postele je ven kolem osmé. Co jako dělají ti, co se vzbudí v jedenáct? Nějaký ten čas taky zabere to, že každý svůj email čtete alespoň pětkrát, a i tak ho odesíláte s pochybnostmi, zdali tam nemáte nějakou pravopisnou chybu.
Zkrátka, moje plnění úkolů je, řečeno mírně a kulantně, rozhrkané a zmatené. Nikdy si nejsem úplně jistá, co mi zabere kolik času. Upřímně, mám pocit, že pořád dělám něco, pracuji víc než normálně, ale stejně v mé mysli straší upomínky, které mi sdělují, co všechno ještě mám na práci. Normálně, když vím, že jdu další den do školy, nemám možnost si věci nějak „předdělat“. Ale teď mám tendenci pracovat až do chvíle, kdy mi na „TO DO“ listu nezbývá žádná jiná položka než ležení, čtení, jezení čokolády a sledování seriálu :-). A tak když to logicky nemám šanci udělat hned, cítím se, jako bych nestíhala, ačkoli to bezpodmínečně nemusí být pravda. Vím to, můj mozek to ví, ale ten pocit tam pořád je.
Také si myslím, že domácí výuka zatím nedisponuje něčím, co by se dalo nazvat přehledností. V emailech je občas dost „guláš“. A to jsem žák. Ani se neodvažuji pomyslet na to, jak vypadá emailová schránka profesora. Jelikož jsem osoba vyžadující pořádek, kterou její vlastní bratr jednou za čas trápí tím, že jí vrátí izolepu pět centimetrů od jejího správného místa nebo že jí zastrčí nůžky do jiné skleničky, emaily týkající se splněných a odbytých úkolů si z doručené pošty mažu. Jenže, znáte to. Nejednou se stane, že se potřebujete podívat na něco z již smazaného emailu. Něco si ověřit, juknout do přiloženého dokumentu, opsat si výklad z prezentace, o níž jste neměli tušení, že ji ještě budete potřebovat. Je mi asi jasné, co si teď říkáte. Snad se podívám do koše, ne? Chodí na gympl, to by jí mohlo dojít. Jo, jo, tak chytrá ještě taky jsem, ale je tu jeden problém. Outlook si ze mě totiž rád střílí. Ať už jdu do koše hledat jakýkoli email, není tam. Je jich tam ostatních pětadvacet od stejného odesílatele, avšak ten jediný, po němž se pídím, asi spolkla černá díra nebo co. Prostě zákon schválnosti, no.
O některých písemkách jsem se třeba už dověděla jen ráno toho dne, na který byla naplánována, nebo… no, čtyři minuty předem. Asi byste čekali, že když jsem se tady prezentovala jako pořádkumilovný člověk, budu mít všechno sepsané. Snažím se, ale i já jsem například psala zadanou písemku o hodinu později.
Abych tady na domácí výuku jen neplivala, musím dodat, že někdy je to fajn. Můžu dělat, co chci, v rámci možností taky, kdy chci. Vypracování některých úkolů „na vlastní pěst“ je rychlejší než ve škole. Poznáváme nové možnosti a způsoby výuky…
Ale teď už vážně musím končit, protože mě ještě čeká občanka, zeměpis, mluvnice… a já zase začínám dostávat pocit, že nestíhám.
Nella Andrýsková
Domácí výuka aneb Ani minuta klidu
Je středa, 10 hodin. Nemusím se probouzet ve dvě hodiny ráno, aby mi neujel autobus, ale kdy chci. Proč? Protože je karanténa. Pro někoho jako mě to je dar od Boha. Není škola a nemusím chodit ven! Jenže tato euforie nebude trvat dlouho…
Je 10:05
hodin.
Zapínám počítač, něco si zahraju. Vše je v pořádku – PÍP! Přišlo mi
oznámení. Mail od učitelky angličtiny. Posílá nám „pokyny na dnešek“.
Karanténní utopie se mi rozpadá před očima. Nějak se s tím ale smířím, když
nám jediná učitelka bude tak jednou týdně posílat úkoly, nic se nestane. Říkám
si, že úkol udělám ve dvě odpoledne, a pokračuji ve hraní hry.
Je 13:59.
Moc dobře vím, že bych měl udělat úkol, ale prostě se mi ještě nechce. Jednoduše
ho tedy odkládám o 5 minut.
Ale ani o 5 minut později se mi nechce. Odkládám ho o dalších 5 minut…
Pak znovu o 5 minut…
Ještě o 5 minut…
Už určitě naposledy o 5 minut!
…
Je 22:30 hodin. Sice bych ten úkol udělal, ale jsem unavený. No co, udělám ho ráno, učitelka to jistě pochopí.
Je čtvrtek, 11 hodin. Zapínám mobil a první věc, kterou vidím, je asi 15 mailů od různých učitelů, nějaké s různými pokyny, nějaké oznamující online písemku (COŽE?!) a jeden mail od naštvané učitelky angličtiny. Nějací hodní učitelé přepnuli na Teams, což nám usnadní práci, jenže nějací zase ne, takže je ještě těžší mít přehled o úkolech.
Je 17.5. Konstantní úkoly ze všech stran kombinované s prokrastinací vytvoří pekelnou kombinaci – sedím celý den u počítače, hledám, co jsem ještě neudělal a poté se snažím přinutit sám sebe to udělat – vždy na poslední chvíli. Chtěl bych se vrátit do té středy, kdy jsem si myslel, že jeden úkol týdně je moc.
Kéž by škola měla online hodiny terapie.
Petr Šácha
Domácí výuka aneb Na pokraji nervového zhroucení
Nejdřív bych chtěl podotknout, že pokud tato práce bude odevzdána v termínu, tak se dávám na víru, protože jen bůh by mě mohl přinutit to napsat včas. Místo toho, abych si úkoly odškrtával, pořád jen nacházím a připisuji nové. Připadám si jak Sisyfos, ale místo obrovského balvanu mám na krku přeplněnou složku neodevzdaných úkolů, z nichž nejmíň polovina je již po termínu.
Tohle je příběh o tragédii, která začala… vlastně už ani nevím kdy. Asi tak po třech dnech domácího vzdělávání jsem ztratil pojem o čase. Zprvu to bylo celkem lehké. Stačilo si ráno otevřít email, sepsat si pár úkolů a za dvě – tři hodiny je splnit. JENŽE pak se ozvali i učitelé z vedlejších předmětů. Místo rychlé a odpočinkové práce jsou ironicky ty z informatiky a výtvarky nejtěžší. Najednou jsem byl zaseklý na jednom příšerném úkolu, kde si nevím rady, a mezitím má emailová schránka schytává palbu jak z rychlopalného kulometu, jen místo kulek jsou emaily od nedočkavých profesorů, jejichž profese je prohlubovat mé utrpení.
Pokaždé, když si dám pauzu, pronásleduje mě ta těžká vina. I když je můj email vypnutý, pořád slyším ten „sladký“ zvuk oznámení nové zprávy. Občas, když si do kuchyně jdu pro již třetí kávu, se podívám na televizi, kde debatují o znovuotevření škol. Přitom si vzpomenu na své bratry ve zbrani z mé minulé školy, kteří jsou teď nuceni bojovat na dvou frontách. Nejen zvládat úkoly deváté třídy, ale i se připravovat na přijímací zkoušky. Kdyby mně někdo oznámil, že bych se musel učit ještě na přijímačky, tak popadnu své 50centimetrové pravítko a na místě spáchám harakiri. Doufám, že se vám můj fejeton líbil. Jak jste mohli vidět, vede se mi skvěle a na domácí práce se dívám optimistickým pohledem.
Radim Němeček