Prší. A má pršet celý týden. To nás ale nezastrašilo, naložili jsme kánoe na vozík a vydali se na Slovensko směrem Poprad. V kempu jsme se pustili do stavění stanů což se ukázalo jako mnohem složitější úkol než se zdálo. Polámané tyčky, nefunkční zipy a promokavé plachty (podotýkám že stále prší) byly už jen třešničky na dortu naší (ne)šikovnosti. Potom jsme se už pustili do vodáckých základů. První na souši, poté i na poněkud rozbouřené řece Dunajec, která tekla hned vedle kempu. Všichni (ta jedna ujetá loď se nepočítá) se zvládli nevyklopit a navnadit se tak na další dny.
Další dopoledne nás čekal krátký úsek na Dunajci, kde jsme si pořádně osvojili pádlování a tak jsme se po obědě mohli vydat dál po proudu. Celou cestu až na Pieninskou chatu nás doprovázely nádherné výhledy a vtipy zkušených vodáků a kamarádů pana profesora Johaníka. Na konci nás čekalo nemilé překvapení v podobě odnášení lodí do kopce až na parkoviště. Cestou do kempu jsme se stavili ve vyhlášeném obchodě U Piera, kde jsme měli i slíbený oběd-tradiční halušky-na druhý den. V pátek jsme si zopakovali už známý úsek na Pieninskou chatu a tím pádem i odnos lodí, který jsme zvládli vylepšit. Ještě že jsme měli dost pádel a rychle jsme to zvládli. Po cestě k Pierovi nás čekalo už jen malé zdržení v podobě vypadnuté lodi z vozíku. Pan řidič autobusu si očividně neuvědomil že na takové zatáčky nemá vhodné vozidlo. Odpoledne jsme si dali výšlap na Tři koruny. Myslím, že po tomhle si už nikdy nebudu stěžovat na výstup do modrého patra. Nutno však říct, že ten božský výhled za to utrpení stál.
V sobotu už nás čekala jen klidná řeka Poprad, ale zdání může klamat a pádlovali jsme jak o život. Po pár kilometrech a dvou zatáčkách (bylo jich tak 10) jsme dorazili do Polska na obědovou pauzu a s mírným deštěm v zádech se vydali zpět na Slovensko. V neděli už jsme se jen podívali do Červeného kláštera a unaveni, ale se spoustou nezapomenutelných a někdy i nepublikovatelných zážitků se vrátili zpět domů.
Statistika: počet cvaknutých – 6 posádek; počet utopených – 0
Tímto tedy děkujeme panu profesorovi Johaníkovi za skvělou akci a paní profesorce třídní za pevné nervy.