Všechno začalo ve čtvrtek 6. února u policejní stanice na parkovišti. Sešli jsme se v 20:45, dali věci do autobusu a vyrazili na cestu. V pátek něco před sedmou hodinou jsme dorazili do Frankfurtu, kde jsme zašli na náměstí a na záchod. Následně jsme procházeli město a k některým památkám měl zájezd studentů DSD předem připravené informace. Dostali jsme rozchod, abychom se mohli najíst a sami podívat po okolí. Potom jsme se rozdělili a šli na vykopávky židovské čtvrti Museum Judengasse nebo do židovského muzea. Po prohlídce jsme se všichni zase shledali a vydali se na prohlídku do Galerie Städel. Tam nás prováděla velice vtipná, milá a projevem půvabná průvodkyně. V galerii jsme pak měli téměř další 2 hodiny na vlastní prohlídku. Následoval návrat k autobusu a cesta do Mayenu. Do naší cílové destinace jsme dorazili něco lehce po devatenácté hodině, rozebrali jsme si naše věci a jeli se svými výměnnými partnery a jejich rodiči se k nim domů ubytovat.
O víkendu jsme měli program v rodinách, ale většina z nás jela do města Koblenz. Tam nám naši němečtí přátelé ukázali různé památky a obchody. Večer v sobotu bylo velké uvítací setkání u jednoho z německých studentů, kde jsme se sešli téměř všichni. Další den, v neděli, byl spíše individuální program s výměnným parťákem a jeho rodinou. Tak jako předchozí den byla večer zase párty, tentokrát ale menší, neboť nadcházel opět pracovní týden.
V pondělí ráno jsme byli přivítání ředitelem gymnázia Michaelem Sexauerem a pohoštěni malým občerstvením. Po této snídani jsme všichni sešli ze školy do města, rozdělili se do dvou skupin a naši němečtí přátelé pro nás měli připravenou komentovanou prohlídku. Následovala krátká pauza na oběd a po ní setkání se starostou města Dirkem Meidem. Podepsali jsme se do návštěvní knihy, dostali odznáčky česko-německého přátelství a udělali si společnou fotku. Potom jsme jeli navštívit klášter Maria Laach a nedaleké vulkanické jezero Laacher See. Večer jsme byli s rodinami nebo nás Němci vzali někam ven. Tak či tak, měli jsme se dobře.
V úterý jsme se shledali pod školou, kde na nás čekal autobus a dodávka. Zavezli nás do Bonnu, kde jsme měli domluvenou prohlídku v Haus der Geschichte o tom, jak se Německo po Hitlerovi vyrovnávalo a vyrovnává s národním socialismem. Jak jsme si dávali věci do šaten, tak nás odbavovala velice příjemná paní, (se kterou nebyly vůbec žádné zbytečné emoce a problémy). Na úvod jsme dostali rádia/vysílačky a sluchátko na jedno ucho, abychom dobře slyšeli paní průvodkyni. Průvodkyně si sice nechala záležet na jejím projevu a ukázce všech malých detailů v příběhu poválečného režimu a názorů Němců na něj, jenže náš čas na prohlídku nebyl bohužel tak dlouhý a museli jsme s omluvou poprosit průvodkyni ať konec prohlídky zestruční.
Bonn, jakožto velké, krásné a historicky cenné město, mělo ještě jednu zajímavost, která byla v našem programu. V tomto městě se totiž nenarodil nikdo jiný než sama hudební legenda Ludwig van Beethoven a my jsme měli tu čest podívat se do jeho muzea s jeho cennostmi, které vlastnil a používal, a to přímo s uchvacující přednáškou o jeho životě. S dodatečnými rozchody, ať už v muzeu nebo ve městě, byl každý s návštěvou Bonnu natolik spokojen, že všichni vyčerpali své zásoby pozornosti a cestou zpět rozjímali ve spánku nad tím, jestli tento pobyt může být vůbec lepší.
Středeční den jsme si obohatili návštěvou města Cochem. Na úvod jsme byli probuzeni menším, ale zdravým výšlapem na místní zrenovovaný hrad Reichsburg, kde nás přivítala mladá a sympatická holandská průvodkyně, od které jsme na začátek dostali suvenýr ve formě papíru s informacemi o hradu ve slovenštině. Ocenili jsme srozumitelný a dobrodružný výklad a provedení skrz interiéry i pozemek této znamenité stavby. Dokonce jsme si chvilku hráli na kouzelníky a otevírali skryté dveře. Poté, co nás hrad dobyl svou uchvacující historií, sešli jsme dolů úzkými uličkami do města podél řeky Mosely, kde jsme dostali rozchod a měli čas objevovat zbytek města podle vlastního zájmu. Někteří zašli do obchodu se suvenýry, jiní se šli podívat na hřbitov a kostel, nebo objevovat ty nejužší uličky města, které sami neví kam vedou, nebo ještě hledali jedinečnou kombinaci SPZky, která se objevuje jen u některých aut registrovaných právě v onom městě.
Následně jsme jeli zpět do Mayenu za Němci do školy, kde jsme po obědě pracovali ve skupinkách na projektu, jehož výsledkem měla být prezentace o jedné z památek, kterou jsme spolu navštívili a popsat, jestli se projevuje na těchto místech nějaká digitalizace a případně jak. Byli jsme rádi, že se ve skupince vždy našlo aspoň pár lidí, kteří chtěli doopravdy pracovat na tom, co mají, a ne třeba běhat po škole, či otravovat a zdržovat ty, co poctivě pracovali. Ačkoli byly podmínky všelijaké, každá skupinka něco připravila. Pak nás vyučující propustili a každý si našel zábavu dle libosti.
Na poslední den našeho pobytu nás Němci pozvali do jejich tříd na tři hodiny normálního vyučování, každý kantor nás mile přivítal a někteří byli dokonce tak štědří, že nás zapojili do programu a my jsme nabývali nových znalostí i v jazyce, který není pro většinu z nás úplně všední.
Poté jsme zamířili do muzea těžby břidlice pod mayenským hradem a s ochrannými helmami jsme si zadarmo zahráli na německé havíře (město Mayen nám prohlídku zaplatilo). Náš šéf byl velice milý a povzbuzující a ukázal nám, jak je tato práce zajímavá a důležitá. Měli jsme i tu možnost se projet v důlních vozících.
Pak jsme jeli naposledy zpět do našich obydlí, které nám Němci poskytli, abychom si už jen odpočinuli a sbalili věci, neboť už nás čekal jen závěr celého programu, rozlučkový večírek a cesta domů.
Na večírku pro nás připravili Němci spoustu občerstvení a krátký koncert školní kapely, který všem zpříjemnil náladu. Ovšem my, Češi z okolí slováckého, jsme také chtěli ukázat, že umíme zpívat a hrát. Němci nám s velkým úsměvem a mobilním zařízením v ruce nepochybně uvěřili, a to jsme nebyli v domácím prostředí.
Škoda, že ten večírek nebyl delší, každý si to užíval až do poslední sekundy, přesto na nás dole čekal autobus, abychom se jím naposledy svezli bezpečně domů. Nebylo to snadné loučení. Sotva se začaly dávat kufry do autobusu, spustily se slzy, které by naplnily celé Laacher See, a začaly protesty, že se nám domů nechce a že chceme tady ještě chvíli zůstat, a aby nám uvěřili, tak jsme se s Němci drželi v objetí a nechtěli se pustit. Jenže i tak jsme se pustit museli a s nabalenými věcmi zamávat našim novým kamarádům, Mayenu a Německu. Všichni nám už teď tuze chybí.
Na závěr bych chtěl za všechny moc poděkovat paním učitelkám Dudové a Petrželkové, že nám umožnily tak úžasný výlet zažít. Děkujeme moc.
Tato akce byla spolufinancována z projektu Erasmus+.
Marek Fikes, Andrew Weinberger