Každým dnem kráčíme po zemi a nikdy se nezamýšlíme, kdo po ní kráčel před námi. Lidé, jejich osudy, závazky, touhy a přání, to jsou věci, které se nikdy nedozvíme, ba ani nás nezajímají. Jsou však místa, kde minulost prosakuje každým kamínkem, každou starou budovou a ukazuje nám svou tvář. K takovým místům patří i koncentrační tábory, kde každá osoba ztratila svou identitu, životy se slévaly v jeden a vytvářely krutý příběh, který si předáváme, aby se již nemusel nikdy opakovat.
Tábor v Osvětimi je proslulý svou krutostí a surovým zacházením s vězni. Ve dnech od 26. až do 28. března se naše třída pod vedením paní profesorek Mikulcové a Kohoutové vydala na toto temné místo, aby tomu byla nepřímým svědkem.
První den jsme dorazili do polského Krakowa, kde se naše oči nemohly nabažit pohledu na toto starobylé město, a jelikož jsme zde byli poměrně pozdě večer, tma prozářená světlem lamp vytvářela ještě kouzelnější atmosféru, než bychom se odvážili doufat.
Nazítří se však naše srdce musela obrnit a zapomenout na pohodlí hotelu, kde jsme byli ubytováni. Cesta po stopách obětí nacismu začala. Nedokážu si představit, jak moc museli mít strach, když vcházeli bránou s nápisem Arbeit macht frei, když byli vlečeni do cihlových bloků, kde byli vězněni nebo mířili do sprch. To vše a ještě víc jsme viděli na prohlídkách. Hromady oholených vlasů, rozbitých brýlí, bot, hrnečků, fotografie mrtvých a jejich dokumenty…
Poslední den jsme se vydali obdivovat hrad Wawel a okolí. Loučení s Polskem přišlo nečekaně brzo a my vyrazili domů. Výlet v nás zanechal trpkou pachuť pravdy, že i nejhorší noční můry se mohou stát skutečností. A vědomí, že to můžeme změnit, je něco, co se nesmí brát na lehkou váhu.
Beáta Chovancová 5.OA