Po teplém víkendu opět mrzne? Kdy už ta zima konečně skončí? Vydala jsem se do končin, kde si tyto otázky nikdo neklade. Na Tahiti. Ale nenechte se mýlit. Místo sněhu a zimy i tady najdete okolnosti, které vám mohou znepříjemňovat každodenní život, od horka nebo častých prudkých dešťů po všudypřítomnou vlhkost, která pomalu, ale jistě ničí všechny vaše věci. Dobré je, že se možná časem přestanete na materiální věci tolik upínat.
Tahiti je největším ostrovem Francouzské Polynésie, nacházející se v Tichém oceánu. Turisté sem míří za exotickou přírodou, surfováním i místy spojenými s umělcem Paulem Gauguinem. Mě nicméně překvapilo, že tady o něm nikde neslyšíte. Přitažlivá je pro nás i kultura Polynésanů. Zajímala mě jejich posvátná místa, tzv. marae, která sloužila k náboženským účelům, některá i k politickým mítinkům a na některých byly vykonávány i lidské oběti. Mnoho o zdejší kultuře se můžete dozvědět při návštěvě Muzea Tahiti a jeho ostrovů. Například jak se vyráběly zdejší tradiční kanoe (pirogue) nebo způsob výroby tapa, tradičních oděvů z kůry chlebovníku (uru). Ten je mimochodem takovou zdejší bramborou – jeho plody používají v kuchyni na kdeco. Můžete ochutnat hranolky z uru, chipsy z uru, ovšem nejlepší byla nazelenalá bramborová kaše z uru.
Byť je Tahiti francouzským zámořským územím a mluví se zde francouzsky, stále se udržuje i místní jazyk, tahitština. Používá ji ale čím dál méně lidí. Přesto některá slova utkví i cizinci. Při vstupu do obchodu pozdravte slovem Ia ora na. Prostě jen přečtěte všechna písmena a bude to správně. Hlavně nezapomeňte na pěkné české „R“. Pokud použijete francouzské „R“ nebo propánakrále budete někomu vykat, budete působit povýšeně. Tahiťané tykají učitelům ve škole i prezidentovi, prostě všem.
Na Tahiti jsem s podporou programu Erasmus vyjela stínovat výuku filozofie na Lycée Samuel Raapoto. Protože se nejedná o evropskou zemi, cestovní náklady byly v mé režii. To ale nijak nesnížilo mé nadšení z celé cesty, protože to byla unikátní možnost poznat tolik odlišnou kulturu Polynésanů, kteří jsou mimochodem považováni za nejpohostinnější národ na světě.
Zatímco u nás je filozofie součástí předmětu společenské vědy a klade se v něm důraz na historický přehled, ve Francii je la philosophie samostatným a klíčovým předmětem vyučovaným na všech typech středních škol s maturitou, od učilišť (lycée professionnel), po „průmyslovky“ (lycée technologique) a gymnázia (lycée général). Všichni žáci těchto škol skládají z filozofie maturitní zkoušku ve formě písemné práce v rozsahu 6–8 stran – la dissertation. Nejde o vyjádření svého názoru, ale o přísně strukturovanou logickou analýzu zadané otázky (nebo textu), v níž musí žák obhájit jeden názor, pomocí protiargumentů ho vyvrátit a nakonec najít vyšší řešení.
Ve své koncepci výuky filozofie vychází francouzský stát z premisy, že ne každý musí být nutně historikem filozofie, ale každý budoucí inženýr by měl přemýšlet o etice technologií, každý budoucí ekonom by měl rozumět konceptům spravedlnosti a práce, každý budoucí umělec by měl umět definovat krásu a zamýšlet se nad udržitelností používaných materiálů nebo nad kulturní identitou atd.
V tomto pojetí se filozofie stává také důležitým nástrojem demokracie, jejímž cílem je vychovávat lidi, kteří se nenechají ovlivnit politickou propagandou, umí analyzovat předkládané myšlenky a formulovat vlastní, logicky podložené úvahy. A toto především je kompetence, kterou chceme zlepšovat i u našich žáků. Vhled do francouzského pojetí výuky filozofie je pro mě rozhodně novou inspirací, jak přispět k rozvoji těchto kompetencí u našich žáků.
Erasmus+ tak znovu potvrdil, že je skvělým nástrojem pro podporu celoživotního učení, spolupráce mezi školami a evropské integrace. Děkuji programu Erasmus+ za tuto úžasnou příležitost.
Ester Maternová