Za krásného jarního počasí dne 26. 4. tohoto roku se naše šestičlenná delegace v doprovodu paní prof. Polákové vypravila očesat jablka ze stromu naší mnohadenní literární práce. Vypravili jsme se na místo, které se proslavilo střetem Napoleonových vojsk s vojsky Ruska a Rakouska, abychom si právě tuto slavnou bitvu a podstatu všech ostatních válečných konfliktů připomněli prostřednictvím literární soutěže Slavkovské memento, která v tomto roce oslavila krásných 15 let od svého vzniku. S velkými očekáváními jsme dorazili ke slavkovskému zámku, který se v tom okamžiku zdál nejstřeženějším místem celé naší vlasti. V zahradách zámku totiž vojáci z nedaleké základny demonstrovali návštěvníkům své vybavení a konec konců samotnou soutěž také podporovali. Poté přišel na řadu samotný slavnostní ceremoniál udílení ocenění za literární příspěvky, který se uskutečnil v reprezentativním sále zámku Slavkova u Brna. Naše delegace se velmi úspěšně umístila, když jsme v konkurenci 138 účastníků získali hned šest krásných umístění. Nejlépe se umístila Pavlína Tesařová z 1.D, která v konkurenci 105 prací celkově obsadila ve své kategorii 2. místo. Krásná čestná uznání za své práce získali i Barbora Směřičková z 3.A, Klára Moulisová z 1.D, Gabriela Poncarová z 1.D, Adam Blaha z 1.D a Filip Petřík ze sexty A. Úspěchy naší školy zakončila Denisa Miklíková z 1.D ziskem pamětního listu. Celé soutěže se zúčastnilo celkem 16 škol počínaje Litoměřicemi, přes Prahu, Brno, Ostravu a konče Frýdkem Místkem.
Ocenění účastníků se neslo ve velmi slavnostním duchu a my jsme mohli být na sebe v zaplněném hlavním sále slavkovského zámku právem hrdi.
Adam Blaha 1.D
foto: Filip Petřík 6.OA
Slavkovské memento
Války – neválky
Důležitost války je prostá, nepodceňme ji!
Filip Petřík, 6.OA
Válka. Slovo o 5 písmenech. Slovo, které pro některé neznamená vůbec nic, ale pro některé všechno. Spousta lidí válku zažilo a stále zažívá. Je velkou chybou si myslet, že když my Evropané žijeme v míru a pokoji, války jinde na světě neprobíhají. Válka je slovo, které je velmi široké pro toho, kdo v míru žije, ale zároveň tak úzké pro ty, kteří válku zrovna prožívají. Je až s podivem, jaký odstup si naše generace v nitru Evropy k válce získala.
Vždyť tomu není ani 80 let, co naše prababičky a pradědečci se třásli hrůzou o své vlastní životy a byli vděční za každé nové ráno. Dnes vnímáme válku jen skrz filmy, knihy, zprávy, seriály a noviny. Je nám vzdálena. Je pro nás něco, co už bylo, nebo co se nás přece již přímo nemůže dotknout. Žijeme přece v blahobytu, a přebytku. Žijeme v době, kdy není problém si zavolat a jídlo nám doslova přistane u dveří našich domů a bytů do pár minut. Všechno je dnes tak jednoduché, až se naše starosti smrsknou na to, zda máme dost liků na fotce, kterou jsme právě sdíleli na Instagramu, než na to, zda budeme mít co do úst, nebo zda naše rodiče právě nezavírají a neodváží na místo, ze kterého není cesty zpět.
Jsme zhýčkaní dobou, ukonejšení blahobytem a nepřipouštíme si, že by se něco mohlo změnit lusknutím prstu. Vedeme řeči, že nesmíme zapomínat na minulost, na zvěrstva a zlo války. Jsme učeni soucítit s lidmi, kteří válku prožili a prožívají. Klademe věnce na pomníky hrdinů, jenž položili své životy za naši svobodu a za to, že se dnes můžeme vyfotit u jejich hrobu s kyticí a s hashtagem #nezapomínáme. Jen se ptám, není to málo? Není málo nezapomínat?
Myslím si, že kromě vzpomínání je potřeba děkovat a uvědomovat si, jaký dar současný mír znamená a nebýt lhostejný a myslet si, že válka se nás už nikdy týkat nebude. Vždyť válka, ta se nikdy nezmění. To, co se mění, jsou jen její aktéři, prostředí a měřítko. Aktéři, neboli účastníci války jsou jasní. To jsou ti, kteří jsou válkou zasaženi. Ti, co ji začali, ale i ti, co si ji nepřejí a jsou její obětí. Prostředí je geografický prostor, čas a souvislosti, ve kterém se válka odehrává. Měřítko…. měřítko války je možná ta nejzásadnější věc války.
Uvedu názorný příklad, pro co možná nejlepší pochopení. Vezmeme si konflikt Ukrajina proti Rusku. Je to něco, co se jistě dá nazvat válkou. Aktéři jsou jasní, místo a prostředí konfliktu také a měřítko jakbysmet. Pro lidi uprostřed konfliktu války, je to realita. Každý den strach o život, nejistota, zoufalství. Každodenní starosti o to, jestli a zda bude další den co k jídlu, nebo jestli vůbec dožijí rána. My tady v ČR si o tom přečteme v novinách, vidíme to v televizních zprávách, možná zalitujeme, možná si řekneme, že to není normální a něco by se mělo dělat. Ovšem to je tak asi všechno. Neuvědomujeme si a nepřipouštíme, že tento konflikt je vzdálen nějakých pouhých 1000 km od našich hranic a že pokud by někomu trochu přeskočilo v hlavě, tak můžeme mít místo starostí „dám si dneska hamburger nebo pizzu“, starosti ve smyslu „doufám že nám ještě ty suchary ve spíži týden vydrží“. A to je právě ono. Totiž válka, válka je stále stejná. Mění se jen to, jestli jsme jí postiženi, nebo ne. Malicherné důvody k rozpoutání válek nechejme teď stranou, jde přeci hlavně o lidské osudy, o lidskou svobodu, ale především o lidské životy. Protože války probíhají stále, a to že žijeme zrovna my v míru, je naše momentální štěstí, a toho bychom si měli vážit. Protože těm, co toto štěstí nemají, je jedno, jestli se nacházejí zrovna ve válce dvou znepřátelených vesnic/kmenů nebo přímo ve válce světové. Jde prostě o to, že jsou ve válce, a válka, ta se nikdy nezmění.