Říjnové pondělí 24. byl den, jako každý jiný.
Když jsem si o víkendu četl plán výuky dnešního tělocviku, stálo tam „hon na zajíce“. Myslel jsem si, že jde o nějakou hru, ovšem dál od pravdy jsem být nemohl. Nejednalo se o žádnou hru…
Hodina začala jako obvykle, pan profesor Johaník došel, s kamenným výrazem se zeptal, proč jsme převlečení. Nikdo nevěděl, která bije. Z pana profesora pomalu začalo vylézat, že dnešní náplň tělocviku nebude žádná hra, ovšem opravdový a čistokrevný hon na zajíce – místního škůdce a ničitele hřiště.
Nabrali jsme vybavení v podobě papučí a starých sítí na volejbal a nastoupili do lajny.
„Chytit a zabít“ – tak zněl rozkaz.
Hon byl dlouhý, ale nakonec se nám podařilo obehnat keř, kde se zajíc ukrýval.
Pohled z ředitelny na to, jak 30 kluků chytá jednoho zajíce musel být opravdu záživný.
Zajíc vyběhl, my ho lapili a čekalo se na vrchního řezníka – pana profesora Šuranského. Měl přijít rozsudek života a smrti.
Pro dobro zajíčka řekl pan profesor Šuranský:
„To je moc malé, z toho by stejně nic nebylo, to je slabý kus.“
Vydali jsme se tedy na cestu za vypuštěním tohoto nebohého tvora. Zajíce jsme pečlivě zabalili do kartonové krabice a odnesli do nedaleké Staré Tenice, kde jsme ho vypustili.
Troufám si říci, že se jednalo pouze o jedno z mnoha běžných pondělí na naší škole.
Alex Hodný, Martin Veselý 2.B