Za oknem bubnuje déšť a já přemýšlím. Přemýšlím nad tím, co by se stalo, kdyby zdi mohly mluvit. Co by nám řekly? Jaké kruté lidské osudy by nám pověděly? V hlavě mi běží další a další otázky, snažím se srovnat myšlenky z dnešního dne.
V rámci občanské výchovy jsme se vydali na prohlídku starobylé uherskohradišťské věznice, v níž byli vězněni jak bojovníci proti fašismu, tak i lidé nepohodlní komunistickému režimu. V ranních hodinách nás před tímto místem se smutnou minulostí čekala paní průvodkyně, aby nás zasvětila do jeho tajemství a seznámila nás s osudy těchto nespravedlivě odsouzených lidí.
Nejprve jsme si prohlédli nádvoří před věznicí a bylo zvláštní představit si, že tudy kdysi procházeli vězni, kteří byli třeba jen na chvíli vyvedeni na čerstvý vzduch anebo tudy kráčeli svou poslední cestou – na popravu. Když jsme si dvůr dostatečně prohlédli, vydali jsme se hlouběji do srdce věznice a tam na nás začala dopadat tíživá atmosféra. Vidět tolik maličkých cel, ve kterých se mnohdy tísnili i čtyři vězni najednou, kapli pod pěticípou hvězdou či vyšetřovací místnost, v níž byli lidé vystavováni nepředstavitelně krutému fyzickému i psychickému týrání, bylo jedním slovem skličující. O tomto místě jsme se dnes dozvěděli mnoho nových věcí, které na nás zapůsobily. Když jsme odcházeli, byli jsme proto maličko zamlklejší než obvykle.
Ano, jsou chvíle jako tato, které v nás zanechávají tísnivý pocit a v hlavě plno myšlenek. A je to asi dobře. Člověk by nikdy neměl zapomínat na osudy lidí, kteří dali v boji za svobodu, víru a naději všanc to nejcennější, co měli – svůj život.
Beáta Chovancová 4.OA