Naše cesta byla velmi originální a klikatá. Její první část totiž nevedla z České republiky na jih, jak se do Itálie většinou jezdí. Z Uh. Hradiště jsme zamířili přímo na sever a absolvovali jsme „poznávací kolečko po okolí“ – takže jsme do Itálie putovali přes Zlín, Kroměříž a Brno. Až později jsme se dozvěděli, že se nejednalo o nechtěnou zajížďku, ale o předem naplánovanou trasu. CK Victoria ještě totiž nabírala další klienty, kteří s námi cestovali do Itálie.
Cesta byla dlouhá, chvílemi možná i náročná, ale řekla bych, že dokonale odstartovala celý náš pobyt – správnou atmosféru jsme začali ladit hned po nalodění veškerých zavazadel už v autobuse. Z cestovní únavy nás rychle hned při příjezdu do našeho letoviska – camp Cavallino – probraly nálety komárů, kterým se v přímořském prostředí ve stínu borovic velmi dobře daří.
Celým týdnem nás provázely nelehké sportovní disciplíny více či méně fyzicky (i psychicky) náročné – nejen o běhání v písku se některým z nás zdá ještě dnes – a samozřejmě krásné chvíle na prosluněné pláži pod azurově modrou oblohou bez mráčku. Byť na počasí si nemůžeme stěžovat, troufám si tvrdit, že prvních pár dní jsme do moře vlezli jen z čiré euforie, protože voda na rozdíl od okolního vzduchu moc teplá nebyla.
Skrze celotýdenní soutěž týmů složených ze studentů 3.C a 3.D jsme pod odborným vedením (Viktor Johaník, Pavel Šuranský, Lucie Šišáková) soupeřili v mnoha sportech nejen na zemi, ale i ve vodě a ve vzduchu. V půli týdne jsme rivalitu odložili a jeli utužovat vztahy do poetických Benátek.
Kromě sportovních zážitků si odnášíme i hluboké zážitky kulinářské – objevily se mezi námi opravdové kuchařské hvězdy, avšak na druhou stranu jsme byli rádi, že některé mobilhomy po konci našeho pobytu „neodcházely po svých“…
Po krásném prosluněném týdnu (i když se neobešel bez malých přešlapů) se nám opravdu nechtělo odjíždět. Na okamžik jsme při odjezdu skutečně pomysleli na to, že se snad ještě nějaký čas budeme moci zdržet, a to tehdy, když se pánům řidičům jaksi nedařilo naložit všechna naše zavazadla do autobusu se slovy, že si toho musíme odvážet mnohem víc, než jsme přivezli. Měli pravdu, i když jejich poznámka se týkala spíše hmotných věcí, nemohli tušit, že si odvážíme spoustu společných zážitků a krásné vzpomínky na hromadu zábavy, kterou jsme společně prožili. Nemohla chybět ještě pizza na cestu, a pak už jsme se za zvuku Sara perché ti amo (samozvaná hymna našeho kurzu) začali pomalu loučit nejen s výhledy na moře…
Martina Kašná, 3.C