Naše francouzské dobrodružství začalo v sobotu, pro nás více nedočkavé už v pátek, cestou autobusem z Prahy směr Paříž. Avšak dojezdem do Paříže to ani zdánlivě nekončilo, jelikož odtud nás čekala ještě téměř pětihodinová cesta do Nantes. Hned po nástupu jsme se dostaly do prvního styku s francouzštinou od Francouzů a abych byla upřímná, bylo to jak hození do vody. Po asi 15 minutách řidičova vyprávění o něčem, jehož smysl mi mírně unikal, jsem si mohla říct svou už z domu připravenou větu „Je ne compreds presque rien…“ a nervozita z celého pobytu mírně narostla. Asi v 8 hodin večer, po více než 20 hodinách na cestě, už na nás v Nantes čekaly naše host-rodinky.
No a v pondělí? To už byl náš první školní den. Moc se s naším rozvrhem nemazali, protože hned v pondělí jsme končili až v 5 hodin odpoledne dvouhodinovkou filozofie… Ale aby to nevyznělo tak, že na nás byli zlí, to ani zdaleka! Po příchodu do školy jsme už rovnou šly do hodin a poté jsme dostali krátkou Tour (d’école en) France. Ze začátku to byla v hodinách celkem „sranda“, protože po pohodičkových 45 minutách francouzštiny ve škole bylo téměř sedmihodinové vyprávění o něčem (o čem, to mi zůstane navždy zatajeno) opravdu záhul. A abych byla upřímná, asi po třetím dnu mě začala francouzština mírně štvát (ale pak zase přestala). Taky mě překvapilo, že u nich neexistuje nic jako skříňky a nedej bože přezouvání. Což jsem v určitých chvílích i uvítala, protože škola a topení moc velcí kamarádi nejsou, takže bylo příjemné se čas od času zabalit do teplé bundy. Ještě příjemnější to bylo, když jsem (opět) nestíhala a nikdo se mě neptal „Slečno, kde máte přezůvky?“. Nejvíc se mi asi líbilo, jak Francouzi tráví volné hodiny, protože pro ně jsou společenské nebo karetní hry téměř synonymem.
Odměnou za zvládnutý týden nám byl o víkendu výlet s našimi rodinkami (a samozřejmě i nějaká ta tartaletka po škole). Mým nejhezčím zážitkem byl den strávený u oceánu. Upřímně jim závidím, že za cca dvě hodinky jízdy autem se dostanou na pobřeží! A co by byla Francie bez gastronomie? “Nezapomenutelné” pro mě určitě budou ústřice, ale dezerty? Na ty nikdy nezapomenu jen v dobrém slova smyslu.
No a jak ten čas tak (rychle!) plynul, už na nás čekal jen (smutný) odjezd, kdy i nějaká ta slzička ukápla. Před námi byla pouze zpáteční cesta domů, ale s vědomím krásně stráveného měsíce za námi… V autobuse to probíhalo téměř stejným rázem, jako cesta tam až na to, že nás dvakrát málem nechali ve Francii (asi věděli, že se nám ještě nechce domů!). A když říkám stejným, tak to myslím doslova, protože pan řidič se opět rozvykládal o svém životním příběhu a když ho dopovídal, tak jsem si s hřejivým pocitem u srdíčka mohla říct „J’ai compris presque tout!“.
Tato mezinárodní akce je podpořena prostředky z programu Erasmus, za kterým u nás stojí pan profesor Dušek. Moc děkujeme.
Klára Škrabalová
PS: Také bych tu chtěla poděkovat za sebe i za ostatní holky paním profesorkám Bříštělové, Matuškové a do Francie Sophie za to, že pro nás vykomunikovaly tento pobyt.
*Slovníčkové okénko:
„Je ne comprends presque rien“ – Skoro ničemu nerozumím
„J´ai compris presque tout!“ – Rozuměla jsem téměř všemu